Armáda - druhy vojáků.

• VELITES byli lehkooděnci odvádění z nejméně bohatých občanů, kteří nebyli schopni zabezpečit si řádnou výzbroj. Jejich primární funkcí bylo napadání a zneklidňování nepřátel, případně měli krýt pohyb svých spolubojovníků. V raných dobách byli nasazováni také jako průzkumníci. Velites byli umisťováni před těžkooděnce v čelo bitevní sestavy, odkud zasypávali nepřátelské řady svými oštěpy a účastnili se menších šarvátek. Po odhození oštěpů a přiblížení nepřátel se stahovali za hastaty. Velmi důležití byli při obraně před válečnými slony. Jejich vyšší mobilita a lehčí vyzbrojení jim umožňovaly snáze se vyhnout slonům a napadat je z boku nebo z týlu. Vrhání oštěpů do boků slonů představovalo účinnou taktiku jejich eliminace. Velites byli ozbrojeni několika lehkými oštěpy, nazývanými hastae velitaris (odtud jejich název), a krátkým mečem podobným tomu, jaký používali těžkooděnci. Jejich zbroj sestávala z pokrývky hlavy potažené vlčí kůží a malého kulatého štítu. Rorarii, předchůdci velites, bojovali jako prakovníci.

• HASTATI tvořili první linii římské těžké pěchoty, jež se skládala z mladších a relativně méně zkušených občanů. Mezi jejich vybavení náležel kůží potažený dřevěný štít oválného tvaru (SCUTUM), bronzová přilbice (GALEA) a bronzové náprsní brnění. Vzhledem ke svému bohatství si mohli dovolit i lépe chránící kroužkovou zbroj, která ale nebyla obvyklá pro tento typ těžkooděnců. Hastati byli ozbrojeni dvěma oštěpy (pila, singulár pilum) o délce dvou metrů, která byla vrhána na nepřátele ze vzdálenosti asi deseti až dvaceti kroků, načež bojovali mečem (gladius) s čepelí dlouhou asi 60 centimetrů. Jejich helmice byly zdobeny purpurovými nebo černými chocholy z peří, jež hastaty činily fyzicky vyššími, čímž měly nahnat hrůzu jejich protivníkům. Hastati se zapojovali do bitvy jako první. Jestliže se situace nevyvíjela pro Římany příznivě, nebo si vojáci potřebovali odpočinout, stáhli se za principes, kde se přeskupili a znovu zasáhli do boje.

• PRINCIPES byli pokládáni za výkvět republikánské legie, neboť se nacházeli na vrcholu svých sil a sestávali z bohatších tříd římské společnosti. Disponovali nejkvalitnějším vybavením, třebaže se jen málo lišili od hastatů. Válčili stejnými zbraněmi a chránili se téměř totožnou výstrojí. Oproti hastatům se však odívali do kroužkové zbroje (LORICA HAMATA). Vítězství v bitvě bylo dosahováno převážně jejich zásluhou. Ve střetnutí působili jako posily hastatů a později přebírali na svá bedra hlavní tíhu bitvy. Nepřátelé tak byli nejprve vyčerpáni bojem s méně zdatnými hastaty, aby na ně v další fázi zápasu udeřily čerstvé elitní síly Římanů.

• TRIARII byli vystrojeni podobně jako hastati a principes. Způsobem válčení ovšem připomínali spíše řecké hoplíty než římskou těžkou pěchotu, jelikož na místo dvou oštěpů byli ozbrojeni asi 1,8 metrů dlouhým kopím (HASTA), jež bylo jejich primární zbraní. Triarii byli obvykle nejstarší a nejzkušenější legionáři, kteří zasahovali v kritických momentech boje, případně aby svým odlišným vzezřením nahnali strach nepřátelům. Jestliže byly přední linie těžkooděnců donuceny k ústupu, triarii zadrželi svými napřaženými kopími nepřátelský nápor a získali tak potřebný čas, aby se hastati a principes mohli zkonsolidovat. Triarii tedy fungovali jako poslední rezerva těžkooděnců. Latinské rčení „došlo až na triarie“ („rem ad triarios redisse“) se tudíž užívalo k vyjádření obzvláště svízelné situace.

• EQUITES (jezdci) byli vystrojeni obdobně jako hastati. Jejich hlavním úkolem bylo zajišťování průzkumu nebo stíhaní prchajících nepřátel. Sloužili rovněž jako rychle dostupná podpora ohroženým úsekům bitevní linie, přičemž mohli sesednout z koňů a zapojit se do boje jako pěšáci. Jízda někdy podnikala i údery do boku nepřátelského šiku, větší účinnosti ale bránil její omezený počet. Římané nebyli považováni za příliš zdatné jezdce, teprve zařazováním spojenců bylo dosaženo vyšší efektivnosti římské jízdy.