Výzbroj a výstroj.

Legionářská výzbroj a výstroj

Chceme-li lépe porozumět způsobu boje římských legionářů, musíme se nejdříve podrobněji podívat na výzbroj a výstroj, kterou tito lidé používali. Ta nám totiž napoví, které části vojákova těla byly dobře chráněné a které naopak odkryté a zranitelné, jakými zbraněmi a na jakou vzdálenost byl legionář schopen zasahovat své protivníky a jaké techniky boje při střetu mohl používat.

Zhruba od poloviny 4. století př. n. l. začalo docházet k intenzivnějším válečným kontaktům a vzájemné interakci (a to jak nepřátelské, tak i v rámci spojenectví) mezi kmeny a národy v podstatě celého území Itálie. To samozřejmě vedlo i k vzájemnému ovlivňování na poli vojenské výzbroje i taktiky. V důsledku postupného růstu hegemonie Říma, společného boje proti vnějším nepřátelům, částečného sjednocování taktiky a později i rozšíření masové produkce zbraní a zbrojí docházelo především od poloviny 3. století př. n. l. k postupné homogenizaci výzbroje a výstroje římské/italské armády. V naší době, především po tzv. Mariových reformách, již pravděpodobně byla římská výzbroj a výstroj v základních prvcích v podstatě jednotná, i když přísná uniformita, jak ji známe z dnešních armád, v římském vojsku nikdy neexistovala a různé rozdíly v detailech a lokální rozdíly samozřejmě existovaly.

K poznání pozdně republikánské vojenské výzbroje nám napomáhají jednak stále rostoucí poznatky z archeologických výzkumů (zajímavé jsou z našeho hlediska především francouzská Alésia a španělská Osuna, neboť tato místa jsou spojována s operacemi Caesarových vojsk a bylo zde nalezeno množství militárií z této doby), jednak některé umělecké památky - z našeho pohledu především část tzv. Oltáře Domitia Ahenobarba, který je datován přibližně kolem roku 100 př. n. l.

      

Římský voják byl velice dobře chráněn svým štítem, přilbou a zbrojí. Jeho základním obranným prostředkem byl velký, oválný, prohnutý štít (scutum) s úzkým, vystouplým, vertikálním žebrem (spina) uprostřed. Livius píše, že tento typ štítu nahradil v průběhu válek s Latiny ve 4. století př. n. l. pro všechny třídy původně používaný kruhový typ. Tento přechod určitě souvisí s přechodem římského vojska od falangy k volnější manipulární taktice. Nicméně původ tohoto štítu leží zřejmě v Itálii již v 8. století př. n. l. (odkud se rozšířil do keltského světa a jeho prostřednictvím ještě dále) a i v době před přechodem k manipulární legii byl pravděpodobně částí římského vojska stále používán.

Zmíněný štít můžeme vidět na Oltáři Domitia Ahenobarba. Popisuje ho i Polybios, který udává, že římský štít byl vypouklý, dvě a půl stopy široký (74 cm) a čtyři stopy vysoký (118 cm). Údajně se vyráběl ze dvou vrstev dřeva slepených k sobě a potažených nejdříve plátnem a pak telecí kůží. Uprostřed byla železná štítová puklice (umbo), která chránila horizontální držadlo štítu, vrchní a spodní okraje byly zesíleny železnými plátky. Jediný příklad tohoto štítu byl nalezen v Kasr el-Harit ve Fajjúmu v Egyptě. Tento štít je 128 cm vysoký a 63,5 cm široký. Byl vyroben ze tří vrstev proužků z březového dřeva. Prostřední jsou umístěny vertikálně a jsou 6-10 cm široké. Ostatní jsou v horizontální poloze s šířkou 2,5-5 cm. Horizontální proužky na okrajích štítu byly zvláště široké, aby se zabránilo rozpadu této části při nárazech. Dřevěné jádro štítu bylo z obou stran pokryto jehněčí kůží. Štít je silný o něco méně než centimetr na okrajích a 1,2 cm ve svém středu. Tato konstrukce mu dávala větší sílu a odolnost uprostřed, zatímco okraje byly flexibilní, díky čemuž se při nárazech nepoškodily tak snadno. Střed štítu byl navíc zesílen dřevěným, vertikálním, uprostřed se rozšiřujícím žebrem (spina). Horizontální držadlo štítu je tvořeno 3,5 cm širokou a 3 mm silnou deskou, která přesně sleduje zaoblení štítu po celé jeho délce. V místě uchopení je deska zúžena na 2,9 cm a zesílena na 1,8 cm. Spina i držadlo jsou ke štítu připevněny železnými hřebíčky. Štít z Kasr el-Harit neměl železnou štítovou puklici, ani okrajové kování popisované Polybiem. To však neznamená, že tyto části nebyly používány. Z archeologických nálezů známe štítové puklice odpovídajících tvarů. Moderní rekonstrukce ukázaly, že štít vážil zhruba 10 kg. Při pochodech a dalších nebojových činnostech byly štíty chráněny koženými povlaky.

Těla legionářů byla chráněna kroužkovou zbrojí (lorica hamata), kterou Římané převzali od Galů. Archeologických nálezů kroužkové zbroje z republikánského období je jen velmi málo. Situace je lepší v případě uměleckých památek a kroužkové zbroje můžeme vidět také na již zmiňovaném Oltáři Domitia Ahenobarba. Lorica hamata byla vyráběna vzájemným proplétáním malých železných kroužků. Kroužky mohly být nýtované, svařované nebo jednolité, neporušené. Byly vzájemně spojeny tak, že nýtovaný kroužek byl vždy propleten čtyřmi okolními jednolitými/svařovanými kroužky. To znamená, že tento typ zbroje byl poměrně flexibilní, snadno se opravoval a poskytoval vojákům dobrou ochranu, protože rána se rozložila na větší plochu a zároveň se zabránilo zasažení těla. V případě silného bodnutí špičatou zbraní však mohl hrot sklouznout do jednoho z kroužků, a následně jej rozšířit dostatečně na to, aby pronikl k tělu. Na ramenech byla navíc kvůli lepší ochraně této části těla zbroj zdvojená. Na Oltáři Domitia Ahenobarba můžeme vidět, že zbroj sahá vojákům kousek nad kolena. Pod kroužkovými pancíři se navíc nosily polstrované vesty (subarmalis), které ještě přispěly k ochraně vojáka. Na druhou stranu byly kroužkové zbroje velice těžké - cca 12-15 kg. Protože většinu zátěže nesla ramena, což omezovalo jejich pohyb, používali vojáci své opasky k rozložení této váhy. Navíc byla jejich výroba časově velmi náročná.

Používána byla Římany i šupinová zbroj. Plútarchos píše, že Lucullus ji měl na sobě v bitvě u Tigranokerty roku 69 př. n. l. a tento typ pancíře byl vždy velmi populární. Nemáme však v tomto směru pro republikánské období žádné archeologické doklady ani umělecká znázornění. Zbroj byla vyráběna sešitím malých kovových šupinek k sobě a jejich přišitím k látkovému podkladu. Její výroba i oprava byla poměrně nenáročná a přitom poskytovala vojákům slušnou ochranu i volnost pohybu.

Vysocí důstojníci chránili svá těla svalovými pancíři (lorica musculata). Byla to zbroj převzaná a upravená podle řeckých svalových a plátěných krunýřů (linothorax). Jednalo se o anatomicky tvarovaný bronzový, nebo možná někdy i kožený (ovšem pravděpodobně spíše pro ceremoniální účely) pancíř. Byl tvořen dvěma díly, které byly po stranách spojeny panty nebo řemínky. Na ramenou zesilovaly ochranu ramenní pláty a u spodní části pancíře a u ramen bývaly řady zřejmě kožených nebo možná laminovaných plátěných řemínků (pteryges). Dosud nebyl nalezen žádný římský svalový pancíř. Kromě řady řeckých zbrojí máme pouze etruský svalový krunýř z 5.-3. století př. n. l. Můžeme se však opřít o množství uměleckých památek a to jak z republikánského, tak především z císařského období. Znázorněné zbroje jsou mnohdy bohatě zdobené.

V průběhu 1. století př. n. l. používala římská armáda tři typy přileb – typ Montefortino, někdy také nazývaný „žokejská čapka“ (jockey cap, Kappenhelm), typ Mannheim a typ Buggenum.

Původem keltský typ Montefortino převzali Etruskové a Římané pravděpodobně již ve 4. století př. n. l. a římské vojsko ho používalo ještě v 1. století př. n. l. V italském prostředí byly tyto helmy bez výjimky vyráběny z bronzu. Mají kónický tvar a vrchol přilby je v naprosté většině zakončen knoflíkem, který může nabývat různých forem, přičemž na rozdíl od keltských přileb tvoří většinou s přilbou jednu část. Na některých přilbách byly nalezeny kovové stojany, které sloužily zřejmě k uchycení chocholu. Typický je pro přilbu také krátký chránič krku, který většinou vybíhá bez rozšíření přímo ze zadního okraje zvonu přilby. Ke spodní části tohoto chrániče je často připevněn jeden nebo dva kroužky, které sloužily k snazšímu přenášení přilby, když ji voják neměl nasazenu. Okraje přilby a chránič krku jsou téměř vždy zdobeny ornamenty. K přilbě byly většinou jedním nebo dvěma nýty připevněny lícnice, které chránily boční části obličeje. U přileb s vlnkovým zdobením z 2. a 1. století př. n. l. však nebyly lícnice nalezeny a to i přesto, se na těchto helmách stále vyskytují úchyty pro jejich přidělání. Tato skutečnost vedla U. Schaaffa k domněnce, že u těchto přilbic nebyly lícnice používány. Lícnice jsou široké, přední okraj je na dvou místech lehce vykrojený, dolní okraj je lehce zakulacený. Ve starším období používali občas Etruskové i trojúhelníkovité lícnice s třemi disky, upravené podle keltských vzorů. Téměř všechny lícnice mají vespod háček k upevnění pásku pod bradu, který pomáhal držet přilbu na hlavě. I přilby některých vojáků na Oltáři Domitia Ahenobarba vypadají jako typ Montefortino, avšak G. Waurick se domnívá, že helmy na tomto monumentu nebyly udělány podle skutečné předlohy, ale navazují na starší helénistickou tradici.

Vedle typu Montefortino se v 1. století př. n. l. objevují i přilby typu Mannheim, které vycházejí z předchozího typu a vzhledem k jejich geografickému rozšíření se dávají do souvislostí s výzbrojí Caesarových legionářů v Galii. Jsou také vyráběny z bronzu. Od typu Montefortino se liší především zvonem přilby ve tvaru polokoule a chybějícím knoflíkem. Vyskytují se ve dvou provedeních, lehčím (500-800 g) a těžším (nad 1000 g). Především pro těžší formu je charakteristické zdobení okraje podobající se vinutí provazu, nad nímž se mnohdy nachází vlnkové zdobení. Přilby typu Mannheim zřejmě neměly lícnice, na patřičném místě je pouze kovový úchyt pro pásek pod bradu. Na krátkém chrániči krku, nebo nad ním, je často dírka pro kroužek na přenášení.

Také přilby typu Buggenum vycházejí typu Montefortino. Vrchol přilby je zakončen nezdobeným knoflíkem ve tvaru koule nebo komolého kuželu, který je často upraven pro uchycení chocholu. Okraje zvonu přilby jsou většinou lehce zesílené, chránič krku je o něco širší než u předchozích typů, leží zhruba ve stejné rovině jako okraje zvonu přilby a také již není ve formě prodloužení samotného zvonu přilby, nýbrž tvoří na přilbě samostatný element. Dírka v chrániči krku opět poukazuje na kroužek k snazšímu přenášení přileb. Přestože úchyty na lícnice na těchto přilbách jsou, samotné lícnice  v kontextu s nimi nalezeny nebyly, proto se U. Schaaff domnívá, že se ani u těchto přileb nepoužívaly. Přilby byly asi používány zhruba od poloviny 1. století př. n. l. až do augustovského období.  Také tyto helmy jsou vesměs bronzové.

Polybios nás informuje, že v jeho době používali legionáři chrániče holení. Je možné, že chráněna byla pouze jedna, vykročená noha legionáře. Bohužel z republikánského období nebyly archeology dosud žádné náholenice nalezeny a je otázkou, jak moc byly v římském vojsku ve skutečnosti rozšířeny.

Charakteristickou zbraní římských vojáků na delší vzdálenost bylo pilum. Polybios píše, že v jeho době nosil každý legionář dvě pila – jedno těžší, jedno lehčí.  Nevíme přesně, jak tomu bylo v Caesarově době, ovšem známe z této doby příklady obou typů. Známe řadu variant těchto oštěpů. Tulej mohla být buď nasazovací (ratiště se zasunulo do železné tuleje a bylo uchyceno nýtem), nebo mohl být její konec vykován do tenkého, plochého, podlouhlého plátu, který se zasunul do rozšířeného okraje dřevěného ratiště, a byl následně připevněn jedním, dvěma nebo i třemi nýty. Tulej s hrotem u nasazovacích oštěpů mohla být 15-94 cm dlouhá.  Krátké oštěpy tohoto typu identifikoval P. Connolly jako hastae velitarispopisované Liviem, a jejich příklady byly nalezeny i u Alésie a Osuny. Druhý typ (s podlouhlým plátkem zasazeným do ratiště) měl v našem období délku tuleje s hrotem zhruba 60-90 cm. Část, kde tulej vybíhala z dřevěné násady, byla zpevněna kruhovou, nebo občas čtvercovou obroučkou. Mezi nálezy z Alésie je i několik příkladů, kde není použit ani jeden z popsaných způsobů uchycení, ale tulej je zakončena trnem, který se zarazil do ratiště, a následně opět přinýtoval a upevnil obroučkou. Některé příklady tohoto typu byly poměrně krátké - 29-39 cm. Tento způsob uchycení má své paralely i v dřívější době. Dřevěné ratiště bylo podle Polybia vždy 1,38 m dlouhé, bylo zakončeno špičatým kováním kvůli snazšímu zarážení do země. Tulej byla většinou v průřezu kruhová, ovšem někdy mohla být i čtvercová. Nejčastější jsou hroty ve tvaru protáhlé pyramidy, ovšem mohly mít i tvar listu, hrot mohl být také plochý, trojúhelníkový se dvěma zpětnými ostny a existovaly i pyramidové hroty se čtyřmi zpětnými ostny. Pila s pyramidovými hroty byla speciálně navržena k proražení nepřátelského štítu a zasažení člověka za ním. Domněnky, že pila byla záměrně navrhována tak, aby se při dopadu ohnula či zlomila v místech spojení ratiště a tuleje, jsou pochybné. Průměrné pilum vážilo přibližně kolem 1,3 kg. Maximální vzdálenost, na jakou mohla být těžší pila hozena je zhruba 35 m, avšak efektivní vzdálenost zcela jistě nepřekročila 25 m. Hasta velitaris má maximální dosah kolem 54 m, efektivní dosah kolem 40 m.

Pro boj zblízka používali legionáři krátké meče.Typ používaný v naší době je znám jako gladius hispaniensis. Jak napovídá již samotný název, Římané převzali tento meč při bojích ve Španělsku od místních kmenů, zřejmě někdy mezi léty 225-200 př. n. l. Jedná se o dvojsečnou zbraň s délkou čepele kolem 65 cm, šířkou zhruba 5 cm (nejdelší dosud nalezený gladius hispaniensis má čepel dlouhou 69 cm) a dlouhým (cca 19-20 cm) hrotem. Dnes známe přes 20 mečů tohoto typu. Z našeho pohledu je nejzajímavější meč nalezený na Délu datovaný do roku 69 př. n. l. a meč z Osuny související s boji Caesara proti Pompeiovým synům 46/45 př. n. l. Gladius z Délu má celkovou délku 76 cm a délku čepele přes 60 cm. Byl nalezen i se zbytky pochvy, která byla vyrobena ze dřeva (nedochováno) a kůže, natažené mezi dvěma tenkými železnými tyčkami, které byly navíc uchyceny systémem tří příčných, podlouhlých kroužků. Zachoval se i systém uchycení k pásku, který se skládal ze čtyř kroužků připevněných ke dvěma vrchním již zmíněným příčným úchytům pochvy. K tomu byly nalezeny přezky pro uchycení popruhů vedoucích k pásku. Gladius z Osuny je přímo spojen s Caesarovým vojskem. Jeho čepel se od rukojeti z 6 cm lehce zužuje na 5 cm a tuto šířku zachovává čepel po většinu své délky. Zachovaná část čepele je dlouhá 45 cm a končí v místech přechodu do hrotu. Přidáme-li tedy zhruba 20 cm (průměrná délka hrotů tohoto typu meče), dostaneme celkovou délku asi 65 cm. Zajímavé je poněkud neobvyklé zešikmení části u rukojeti.  I zde byla nalezena kování náležející k opasku a upevňovacího systému.

Jako záložní zbraň měl legionář dýku (pugio). Čepel měla tvar podlouhlého listu (od rukojeti se čepel lehce zužuje, ale před přechodem do hrotu se opět rozšíří) a dlouhý hrot, byla 15-20 cm dlouhá a jejím středem se táhlo tenké, vystouplé žebro. Rukojeť měla diskovité zakončení a uprostřed diskovitý výstupek. U ostří se rukojeť rozšiřovala, aby chránila ruku vojáka a k čepeli byla připevněna nýty. Takovéto dýky můžeme vidět na mincích vzpomínajících Caesarovo zavraždění roku 44 př. n. l., na náhrobní stéle Minucia Loraria, centuriona legie Martia z roku 42 př. n. l. a známe je i z řady archeologických nálezů včetně Alésie.