Nábor

NÁBOR A VSTUP DO LEGIE

Autor článku: TITVS MARTIVS

Většina rekrutů byla v dobách principátu dobrovolníky. Legálně byl však každý římský občan zavázán prodělat vojenskou službu kdykoliv to stát požadoval, ovšem konskripce byly v těch dobách silně nepopulární a to především v srdci říše, Itálii. Octavianus Augustus k tomuto aktu sáhl jen při dvou příležitostech a to po dvou katastrofách v Pannonii (6.n.l.) a Germánii (9.n.l.). Konskripcím se však mnoho mužů snažilo vyhnout a císař byl dokonce nucem prodat do otroctví římského jezdce, který usekl svým dvěma synům palce, aby byli zdravotně neschopní vykonávat vojenskou službu. Augustovi nástupci se raději odvodům v Itálii snažili vyhnout. V jiných částech impéria se však této metody občas používalo k rekrutování pomocných oddílů a doplňování stavu v legiích. Téměř vždy k tomu docházelo během příprav na větší bojové operace.
Existovaly tři kategorie rekrutů, dobrovolníci (voluntarii), odvedenci (lecti) a náhradníci (vicarii). Posledně jmenované poskytovali odvedenci, aby vojenskou službu vykonali místo nich. Rekruty vybírali důstojníci, nebo místní úředníci provincie, v některých případech potřebnou práci vykonali verbíři a to často za použití násilí.
Z předchozího popisu se může zdát, že lidem se do armády příliš nechtělo, ale není tomu tak. Život v armádě byl velmi atraktivní, hlavně pro muže z chudších poměrů. Armáda poskytovala totiž jídlo, oblečení, lepší lékařskou péči, než které by se jim jinak dostalo a samozřejmě stálou mzdu. Navíc muži se schopnostmi a dostatečným vzděláním měli šanci být povýšeni, což přinášelo i sociální postup. Všichni měli jisté výhody před zákonem, jako například možnost sepsat poslední vůli i během života svých otců (podle zákona by totiž normálně jejich majetek v případě smrti zdědil otec). Během své služby vojáci mohli získat různé dary, peněžní vyznamenání a měli podíl na kořisti v případě drancování.
Jako cenu za tyto výhody museli muži odsloužit 25 let během kterých byli objektem drsné disciplíny. Tresty za menší i větší přestupky byly závislé na vrtoších velitelů, takže dezerce byla stálým problémem. Povýšení bylo možné, ale vyžadovalo jistou úroveň vzdělání a vlivu, který rekruti mohli postrádat. Navíc měli zakázáno ženit se a jakékoliv manželství uzavřené před službou bylo zrušeno po přijetí. I přesto mnoho mužů navazovalo dlouhodobé vztahy a zakládali rodiny v průběhu služby. To byl jistě jeden z důvodů, proč měli vojáci možnost sepsání poslední závěti, protože to byla jediná možnost jak zajistit své potomky a partnerky v případě smrti. Ovšem děti narozené z takového svazku byly v očích zákona nelegitimní a proto nebyly římskými občany.

Verbíři v Ostii, rok 9 n.l.

Rekrut

V římských dobách obecně platil názor, že rekruti z venkova jsou lepší než ti městští. To bylo jistě dědictví dávného hoplitského ideálu farmářského vojáka, ale mělo to i svůj praktický význam. Na rozdíl od svých protějšků z měst vojáci z venkova většinou vedli tvrdý život a tak byli lépe přivyklí fyzické námaze. Městští rekruti nezvyklí tvrdé službě mohli občas vyvolat i nepokoje, jako se to například stalo u odvedenců Pannonských legií na začátku vlády Tiberia (14 n.l.):

…Když tedy velkoměstská chátra, odvedená v Římě teprve nedávno, zvyklá nevázanosti a štítící se namáhavé práce, uslyšela o konci Augustově, namluvila ostatním nezkušeným, že nadešel čas…[vzpoury]…(Tacitus, Annales 1.31)

Důstojníci dohlížející na rekrutování museli důkladně vyzkoušet fyzickou způsobilost a rovněž výšku nových rekrutů. Ta se lišila podle druhů jednotek. V dobách principátu byla ideální výškou pro první kohorty legie, nebo jezdecké jednotky (ala), kolem 1.70m. Nicméně i nižší muži s dobrou fyzickou kondicí byli přijímáni, protože síla byla důležitější než pouhá výška. Tradičně všichni římští občané od 17 do 46 byli k dispozici vojenské službě. Většina rekrutů do legií měla mezi 17 a 23 lety, ale jsou známi také rekruti ve věku 13-14, a staří až 36 let.
Vysoké požadavky kladené na způsobilost rekrutů a nechuť italiků k službě vedly k problémům se sháněním vhodných kandidátů. Bylo tedy dosti časté, že do armády museli být přibíráni nejchudší ubožáci, kteří kromě občanství neměli takřka nic.

Záminkou mu bylo množství vysloužilců a potřeba doplnit vojska odvody; že totiž je nedostatek dobrovolníků, a i kdyby jich bylo dost, neslouží stejně udatně a poslušně, poněvadž se obyčejně jen chudáci a tuláci dávají dobrovolně na vojnu. (Tacitus, Annales 4.4)

Muži, kteří byli odsouzeni k sežrání divokou zvěří, nebo deportováni do vyhnanství měli zakázáno vstupovat do řad vojska. Pokud byli zjištěni, byli vyhozeni a mohl je čekat velmi přísný trest. To samé platilo pro muže, kteří se přihlásili, aby unikli soudnímu stíhání. Ovšem pouze pachatelé závažných trestných činů měli zakázáno vykonávat službu a tak v řadách armády bylo mnoho menších kriminálníků.