Tělesné tresty.

Udržování kázně

Při vstupu do legií složil římský občan vojenskou přísahu (sacramentum), která byla určená původně senátu a římskému lidu, později veliteli a císaři. Říman se touto přísahou zavazoval k řádnému plnění podmínek služby a současně se zříkal svého občanského práva na odvolání proti trestu smrti. Stával se tak subjektem zcela podřízeným vůli svého velitele. Disciplína v římské armádě byla udržována podle dnešních standardů extrémně tvrdými způsoby. Zejména republikánské vojsko bylo proto pověstné svojí ukázněností, neboť legionáři se museli řídit nařízeními a rozkazy, jejichž striktní dodržování bylo zajišťováno propracovanou soustavou trestů.

Nejběžnější druhy trestů, ukládané za méně závažné přečiny, zahrnovaly zmenšení denního přídělu potravin, úder centurionovou holí (castigatio), uložení dodatečné povinnosti (munerum indictio) nebo přeložení k podřadnější službě (militiae mutatio).

Těžší provinění byla trestána pokutou a srážkou z žoldu (pecunaria multa), snížením hodnosti (gradus deiectio), ztrátou výhod získaných délkou služby, bezectným propuštěním ze služby (missio ignominiosa) nebo veřejným bičováním či mrskáním .

• Fustuarium byl trest za dezerci nebo zanedbání povinností. Voják při něm mohl být buď ukamenován, nebo ubit k smrti palicemi vlastních spolubojovníků, jejichž životy vystavil v ohrožení. Trest byl prováděn před nastoupenou legií. Jestliže se vojákovi podařilo uniknout potrestání, nebyl pronásledován, nicméně byl zbaven práva na oheň a vodu, takže se stával vyhnancem.
• Decimace (detimatio) byl velmi krutý a jen zřídkakdy uplatňovaný trest, užívaný pouze v extrémních případech zbabělosti nebo vzpoury. Každý desátý muž centurie, kohorty nebo dokonce celé legie, náhodně vybraný při losování, byl ubit nebo ukamenován ostatními členy svého útvaru. Zbylí vojáci byli poté nuceni přespávat mimo vojenský tábor a v některých případech byli nuceni znovu vykonat svoji vojenskou přísahu.
• Rozpuštění celé legie byla další forma potrestání vzbouřených vojáků. Docházelo k němu velice výjimečně a jednalo se spíše o politické opatření, postrádající ryze sankční charakter. Hrozba rozpuštění byla někdy užívána jako nástroj, jenž přivedl k poslušnosti legionáře, dožadující se větší mzdy nebo lepších podmínek.