Život v dobách Říma.

1.      Každodenní život

Měření času

Roky – Pořádek do kalendáře zavedl Gaius Julius Caesar v r. 46 p.n.l. tzv. juliánským kalendářem, který  vyměřoval tři po sobě jdoucí roky dlouhé 365 dní a po nich jeden přestupní rok, jenž trval 366 dní. Tento kalendář platil až do r. 1582, kdy byla provedena gregoriánská reforma. Měsíce – Původně začínal rok březnem. Od r. 153 p.n.l. začal úřední rok 1. lednem (Ianuarius). Posloupnost roků: za republiky se datovalo podle konsulů. V historické literatuře se prosadilo počítání let od založení Města (ad Urbe condita) 753 p.n.l. Za císařství se datovalo podle konsulů, ale běžně i podle let vlády každého císaře. Římské datování nebylo v říši jediné – své odlišnosti měla např. Sýrie a Egypt.  Měsíce se nedělily na týdny, ale na bloky osmi dnů (nundinium). Každý osmý den byl dnem tržním. Dny – názvy dostaly až v 2. století s přechodem na sedmidenní týden pod vlivem astrologie, podle planet, Měsíce a Slunce. V každém měsíci se vycházelo ze tří pevně daných dnů: Kalendae – nov, Nonae, Idus – úplněk. Ostatní dny se udávaly počtem dnů od nejbližšího základního dne. Římský kalendář odlišoval pečlivě dny všední a sváteční. 

Hodiny – Římanům dlouho stačilo dělení dne na dopoledne a odpoledne. Později přidali k dělení dne i ráno a večer. Z důvodu střídání nočních hlídek v armádě dělili i noc na čtyři části.  Až v r. 263 p.n.l. se do Říma dostaly první slunečné hodiny. Od Řeků převzali i pojem a slovo „hodina“ (hora) a dělení dne na 24 hodin, se začátkem dne o půlnoci.hodiny se nedělily na menší části a nebyly stejně dlouhé – v závislosti na ročním období podle délky slunečního svitu se trvání hodiny měnilo. Jen poledne zůstávalo beze změny po celý rok.

Režim dne

Den Římana začínal už před východem slunce. Pracovní den trval zhruba sedm hodin, v zimě spíše jen šest. Déle pracovali jen otroci.  Po obědě začínala část dne věnovaná odpočinku, soukromí a zábavě (spánek, procházky, knihovny, lázně).  Hlavním jídlem byla večerní hostina – cena.

Římské domy a bydlení

Domus byl individuální rodinný dům. Insulae byl název pro komplexy nájemních bytů v několikapatrových činžovních domech.  Problémem v nájemních domech byl nedostatek vody a kanalizace. Villa Urbana byl atriový dům s peristylem kombinovaný s hospodářsko-výrobními prostorami.  Stavěly se i letohrádky – luxusní sezónní bydlení buď na předměstí nebo na pobřeží. Villa Rustica byl venkovský statek. Vnitřní zařízení domu – nejdůležitější bylo lehátko (lectus).  K sedění sloužily stoličky a křesla i lavice. Důležitý byl stůl. Na ukládání sloužily skříně nebo police ve výklencích zdí domu, i truhlice.

Rodina

Patřily do ní děti a manželka, snachy a zeťové, vnuci, služebnictvo, otroci. Otcovská moc (patria potestas) byl výraz pro absolutní moc otce nad dětmi a manželkou, jenž se uplatňovala do 3. století p.n.l. Od 2. století p.n.l. se prosazuje státní právo. Z absolutní moci otce zůstalo pouze právo odmítnout či přijmout právě narozené dítě za vlastní. Jen žena bez otce a příbuzných z otcovy linie byla svéprávná. Rodinu už spojoval jen vzájemný cit rodičů.  Vztah mezi mužem a ženou byl ústředním bodem rodinných vztahů. Morální kodex římské ženy: casta – čistá, ctnostná; pudica – slušná; lanifica – věnující se předení; domiseda – starající se o domácnost; univira – věrná jednomu muži. Emancipace žen, zvláště právo disponovat vlastním majetkem, přispěla negativně k uvolnění rodinného života. Rozvod byl v Římě velmi jednoduchou záležitostí. 

Svatba – svatební rituály. Římské právo požadovalo souhlas ženy se sňatkem.

Narození dítěte – Novorozeně bylo položeno před otce na zem; uznal-li je otec za vlastní, zvedl je do náručí. Jinak muselo být odloženo na opuštěném místě. Výběr osobních jmen byl omezený – pouze 11 běžných jmen.  Dětské zábavy a hry. Pohřební rituály.

Školství

Římané převzali helénistický systém trojstupňového vzdělávání. Elementární škola – ludus litterarius: hoši i dívky ve věku 7-12 let, učilo se čtení, psaní, počty. Střední vzdělání poskytovala gramatická škola: 12-15 let, latinská a řecká gramatika, rétorika, geometrie, hudba. Nejvyšší vzdělání u rétora.

2.      Způsob obživy

Cesty a doprava

 Cíl budování silnic byl vojenský – pohyb vojsk, úředníků do provincií, přeprava zpráv. Druhotně byly cesty prospěšné i obchodu a cestování obyvatel.

 Způsoby cestování.

 Pošta – její určení bylo vojensko-úřední, využití pro soukromé účel nepřipadalo v úvahu.

Hospodářství východu

Pro Řím-impérium i Řím-město měly východní provincie nesmírný význam jako surovinová základna a zprostředkovatel obchodu mezi Orientem a Evropou. Obchod – specializace na zboží určitého druhu.  Obchodu škodilo, ale v některých ohledech i prospívalo, že v provinciích nebyla stejná hospodářská a finanční situace. Složitá byla nejednotnost poplatků a cel, překážel i monopol mnohých měst na různé výrobky.

 Druhy zboží dřevo – stavební materiál,  chov a lov,  těžba kamene a rud,  Zahraniční obchod se splácel z valné části ve zlatých a stříbrných mincích, které představovaly odliv drahých kovů.

Peníze

 Římané užívali ražené mince od počátku 3. století p.n.l., ale systém mincovních jednotek platný v císařské době založil císař Augustus.  aureus (7,2 g zlata) = 25 denáriů (3,4 g stříbra) = 100 sesterciů (mosaz) = 400 asů

Tyto mince představovaly centrálně ražený mincovní systém. Vedle něho existovala, zvláště na východě, řada místních ražeb s omezenou platností.

Platy a ceny

Úroveň cen i mezd se řídila zákonem nabídky a poptávky. Stát zasahoval do tržních relací jen v omezeném počtu případů. Nejdráže bylo v samotném Římě, kde nejtěžším břemenem byla drahota bydlení.  Daň ze mzdy antika neznala.

 Finance: Státní příjmy a výdaje – města musela svůj rozpočet krýt z vlastních zdrojů. Říše měla dvě státní pokladny. Ve správě senátu byla stará republikánská pokladna aerarium – měla vzhledem k celkovému rozpočtu říše jen malý význam a stala se prakticky je pokladnou města Říma. Nejvýznamnější státní pokladnou byl fiscus spravovaný císařem. Státní příjmy se realizovaly v složitém systému daní naložených na provincie, poplatků právně uložených obyvatelstvu a důchodů ze státního či císařského majetku. Římští občané byli od daní od r. 167 p.n.l. osvobozeni.  Výdaje lze shrnout do 5 účelových skupin: 1. zásobování Říma potravinami a sociální podpora obyvatelstvu, 2. vyplácení žoldu armádě, 3. náklady dvora a platy úředního aparátu, 4. veřejné stavby, 5. potřeby náboženství a kultu. Téměř všichni římští císařové měli k dispozici nedozírné prostředky,které však v dobách prosperity prohospodařili pro přítomnost, aniž by mysleli na možné potíže v budoucnosti. Pokladna Marka Aurelia byla stále prázdná.

3.      Základní lidské potřeby

Římský jídelníček

 Staří Římané se stravovali prostě, jejich jídelníček nebyl ani bohatý ani náročný na úpravu jídel. Byli převážně vegetariány. Za císařství jedli a pili vše, co se urodilo v Itálii i to, co byli schopni dovézt. Základním jídlem byl chléb, ovoce a zelenina, luštěniny, maso, vejce, ryby. Pila se voda, mléko, v provinciích i pivo, hlavně však víno.

Jak se jedlo

Římané svou denní stravu rozdělovali na tři jídla: jednoduchou snídani, kolem poledne prostý oběd,  večer přišla na řadu cena – hlavní jídlo dne.